Úvodem z historie

Genitální bradavice byly známé lékařům již za Hippokrata (460-377 př.Kr.) Tyto bradavice se v historii označovaly jako condyloma (= kulatý otok) - slovo řeckého původu, nebo tymián (tento název vycházel z podobnosti povrchu bradavic s listem divoce rostoucího tymiánu) a fík. Pojem condyloma, na rozdíl od ostatních názvů, přetrval dodnes. Na konci 19. stol. k němu přibyl termín acuminatum a condyloma acuminatum je dnes běžně užívaný termín pro genitální bradavice.

Bradavice byly vždy spojovány s něčím nečistým, zakázaným a exotickým. Ve starověkém Římu byly považovány za důsledek promiskuity a nepřirozeného (análního) sexu. Ve středověku převládal názor, že všechna genitální onemocnění jsou důsledkem infekce jediným agens a v této souvislosti se mluvilo o existenci jakéhosi venerického jedu. A to až do r. 1793, kdy Benjamin Bell definoval syfilitické papulární léze, kapavku a genitální bradavice jako různá onemocnění. I když byl časem opuštěn názor, že genitální bradavice a syfilis je jedno a totéž onemocnění, stále přetrvávala teorie stejného agens vyvolávající příznaky kapavky a bradavice. Až objev původce kapavky Neisseria gonorrhoea v r. 1879 ukázal, že genitální bradavice se vyskytují u osob, které nejsou infikovány touto bakterií a tudíž musí jít o onemocnění vyvolané jiným agens.

Je s podivem, že ač se o existenci genitálních bradavic vědělo již v dávnověku, nikdy se o nich v lékařských kruzích jednoznačně nemluvilo jako o sexuálně přenosném onemocnění. Až v 50. letech 20. stol. americký lékař T.J. Barrett ukázal, že se u žen a přítelkyň vojáků vracejících se z Korejské války objevují za zhruba 4-6 týdnů po návratu vulvární bradavice a zjistil, že u jejich partnerů se recentně vyskytly bradavice na penisu. Trvalo však několik dalších let, než teorie genitálních bradavic jako sexuálně přenosného onemocnění začala být přijímána širokou lékařskou veřejností. V současnosti jsou genitální bradavice v celosvětovém měřítku nejčastějším virovým sexuálně přenosným onemocněním (STD) a jsou uváděné na seznamu STD mnoha zemí.

Za první pokus o identifikaci a charakterizaci papillomavirů lze považovat pokus z r. 1907 lékaře G. Ciuffa, který si inokuloval na vlastní předloktí hrubý filtrát z bradavic a ukázal tak, že agens, které je vyvolává, je přenosné. Vlastní virová etiologie kožních bradavic byla potvrzena až v r. 1949, kdy byly pomocí elektronové mikroskopie zobrazeny virové částice (partikule) v extraktu z těchto bradavic. Průkaz virových partikulí v genitálních bradavicích byl poprvé proveden pomocí elektronové mikroskopie v roce 1969. Podle vzhledu partikulí se ale různé typy PV nedají odlišit, a proto až metody molekulární biologie, které umožňují analyzovat genom, ve skutečnosti zcela vyvrátily jednotnou virovou etiologii bradavic na různých částech lidského těla.

První papillomavirus - CRPV (cottontail rabbit papillomavirus) byl popsán v r. 1933 u severoamerických králíků Sylvilagus floridanus u nichž vyvolává papillomatózu. Množství typů PV u jednotlivých živočišných druhů, které dnes známe, odráží úsilí, s jakým je ten který druh studován. U papillomaviru hovězího dobytka (BPV), který může vyvolávat epidemie a způsobovat ekonomické ztráty pro chovatele, známe šest plně charakterizovaných typů (BPV 1-6) a recentně byla identifikována řada dalších potenciálně nových typů. U ostatních druhů zvířat byly však dosud izolované maximálně dva typy PV.

U lidí byla nápadná podobnost genitálních a kožních bradavic po dlouhou dobu příčinou tzv. jednotné teorie, která říkala, že všechny bradavice jsou vyvolané infekcí stejným agens. V r. 1979 však vyšel článek o obrovské četnosti typů lidských papillomavirů (HPV). V té době jich bylo známo pět a pravděpodobně nikdo neočekával, že za 10 let jich bude izolováno více než 60. Dnes je plně charakterizováno 86 typů HPV a potenciálně nových je více než 130.

Pro odhalení vztahu PV k zhoubnému bujení bylo významných několik objevů. Jedním z nich bylo pozorování skupiny P. Rouse, která zjistila vznik nádorů z papillomů u králiků infikovaných králičím PV (CRPV) při současné konzumaci potravy obsahující chemické kancerogeny (dehet, metylcholantren). PV byly též zjištěny jako příčina vzniku nejčastějších nádorů u koňů, tzv. sarkoidů - nádorů pojivové tkáně. U lidí byla zjištěna etiologická role PV u kožního onemocnění epidermodysplasia verruciformis, jehož léze asi u 30 % jedinců přecházejí v karcinom kůže.

Objevem, který však především inicioval obrovský nárůst výzkumu PV, byla v r. 1983 izolace PV z karcinomu hrdla děložního. Již v r. 1842 italský lékař D. Rigoni-Stern pozoroval častější výskyt karcinomu dělohy (pravděpodobně spíše hrdla děložního) u vdaných žen a vdov, než u žen bez sexuální zkušenosti. I další pozorování napovídala, že toto onemocnění vyvolává sexuálně přenosné agens. Horkým kandidátem byl lidský herpesvirus typ 2 (HSV-2). V Praze byla skupinou profesora V. Vonky prováděna rozsáhlá studie, která však podala jednoznačný důkaz, že HSV-2 není vyvolávacím faktorem tohoto onemocnění (Vonka a spol., 1984a,b; Krčmář a spol., 1986). Rozsáhlý výzkum PV za posledních 20 let ukázal, že tyto viry hrají etiologickou roli i u dalších maligních onemocnění, jako je karcinom vulvy a vaginy, penisu, anu a u některých nádorů v oblasti hlavy a krku.